Asi to zná většina z nás. Pracně vypisujete své skvělé pracovní zkušenosti, když najednou přijde řada na poslední kolonku – Jazykové znalosti. V mysli Vám probíhají scénáře jak dobře (nebo špatně) na tom vlastně jste. Většinu lidí napadne, že nic přeci není na tom, když si to o nějakou tu úroveň nebo dvě vylepšíme. Z takové lepší základní znalosti se rázem stává středně pokročilá. Ze středně pokročilé samozřejmě přeskočíte na profesionální úroveň, kterou by Vám i rodilý mluvčí mohl závidět.
Jednu věc si ale během této chvíle neuvědomíme. Pokud personalisté tyto informace v životopisu uvidí, budou s tím také počítat. Do prvního kola se tedy celí šťastní dostanete, vidina mnohem lépe hodnocené práce Vás hřeje na srdci a Vy, plní sebevědomí kráčíte vstříc nové šanci. Jenže pak přijde ten zádrhel. Chvíle, kdy po Vás budou chtít abyste jim své (podle Vaše životopisu) excelentní znalosti předvedli tváří v tvář. A tady přichází ten okamžik, kdy Vás polije studený pot a vy s minutovými pomlkami ze sebe dostanete několik zajímavých informací o tom kde bydlíte, případně kolik máte sourozenců. I přes Vaši snahu vylovit tu pár let starou slovní zásobu ale pohovor nakonec skončí podáním rukou a větou – My se Vám ozveme. Vy už ale tušíte, že to bylo první a poslední setkání.
Jak tedy na to? Je určitě dobré, nepodceňovat sebe a své schopnosti, a to ať už jde o ty jazykové, profesní či jiné. Ale, prosím, také se nepřeceňujte. Musíte brát v úvahu, že na vše se jednou přijde. Když tedy dojde na hodnocení vašich schopností, zamyslete se, jaká je realita.
